Přetrvávající infekce kůže houbami (Objednejte antifungální sprej OnycoSolve)

Stafylokokové infekce

Jedná se o nejrůznější infekční onemocnění vyvolaná bakteriemi ze skupiny stafylokoků. Obvykle pozorujeme tyto formy stafylokokových infekcí: abscesy ( jako absces se označuje ohraničená, chorobná dutina vzniklá zánětem a vyplněná hnisem ), dále furunkly ( jako furunkl, neboli jinak také nežid, se označuje drobné ložisko v kůži vyplněné hnisem, které je vázáno na vlasový váček ), karbunkly ( karbunkl je jedním z hnisavých onemocnění kůže tedy tzv. pyodermie, může být poměrně rozměrný a vzniká splynutím několika blízkých furunklů ), pneumonie ( tedy záněty plic ), bakteriémie ( což znamená přítomnost bakterií v krvi, tedy v krvi pacienta, která je normálně sterilní, kolují bakterie ), endokarditidu ( tak se označuje zánět vnitřního povrchu srdce neboli endokardu, který je způsobený mikroorganismy a postihuje zejména srdeční chlopně ), osteomyelitidu ( tak se označuje vážný zánět uvnitř kosti, způsobený bakteriemi ), enterokolitidu ( což je zánět tenkého a tlustého střeva, obvykle infekčního původu ) nebo gastroenteritidu ( tak se označuje onemocnění charakterizované zánětem trávicí soustavy postihujícím jak žaludek "gastro"-, tak tenké střevo "entero"- ). Podrobněji je o těchto onemocněních pojednáno v jednotlivých kapitolách.

Příčiny / rizikové faktory

Bakterie patřící do skupiny stafylokoků, které mohou vyvolávat onemocnění ( tedy tzv. patogenní stafylokoky ) jsou všudypřítomné. Za normálních okolností bývá nezanedbatelná část zdravé populace tzv. bacilonosiči stafylokoků ( jako bacilonosičství je označován stav, při kterém jsou stafylokoky izolovány z míst na těle příslušného jedince, která nejeví žádné příznaky zánětu ). Konkrétně nacházíme bakterie ze skupiny stafylokoků běžně u zdravých lidí v nose ( bývá to až u 30 procent zdravých lidí ) a z kůže ( to bývá asi u 20 procent zdravých lidí ). Pacienti hospitalizovaní v nemocnicích a příslušníci nemocničního zdravotního perzonálu jsou osídlení stafylokoky běžně ještě o něco častěji. Bakteriální kmeny stafylokoků, které jsou rezistentní na působení antibiotik, se vyskytují obzvláště v nemocnicích. Někteří jedinci jsou mimořádně náchylní ke stafylokokovým infekcím, a to daleko více než ostatní.

Jedná se především o novorozence, kojící matky, nemocné trpící chřipkou nebo nemocné s chronickými bronchopulmonálními chorobami ( tedy s onemocněním dolních dýchacích cest a plic, jako jsou například cystická fibróza nebo postižení plicním emfyzém ), dále o pacienty trpící leukémií, nádorovými onemocněními, nemocné po transplantaci, pacienty s tracheostomií ( jako tracheostomie se označuje operační vytvoření otvoru na krku v průdušnici k zajištění dýchání tzv. tracheostomickou kanylou ), s popáleninami, s chronickými kožními chorobami, s chirurgickými ranami, nemocné trpící diabetem ( tedy cukrovkou ) nebo o nemocné, kteří mají zavedený nitrožilní katétr ( tedy umělohmotnou cévku zajišťující přístup do žíly pacienta k podávání léků ). Také pacienti, kteří dlouhodobě užívají hormonální léky ze skupiny kortikosteroidů, imunosupresiv ( tedy léků utlumujících normální obranyschopnost organizmu pacienta ), protinádorovou chemoterapii nebo nemocní, kteří jsou ozařováni radioaktivním zářením, mají zvýšené riziko vzniku infekčních onemocnění, které mohou být vyvolány bakteriemi ze skupiny stafylokoků.

Predisponované osoby ( tedy jedinci zvýšeně náchylní k infekcím z výše uvedených důvodů ) mohou získat jako zdroj infekce jednak stafylokoky z vlastních kolonizovaných tělesných partií ( tedy stafylokoky normálně se vyskytující na těle zdravého jedince ), ale také nákazou i od asymptomatického ošetřujícího perzonálu ( tedy stafylokoky vyskytujícími se na těle zdravých příslušníků ošetřujícího perzonálu ). Kontaktní přenos rukama ošetřujícího perzonálu ( tedy přenos nákazy dotykem ) je nejběžnějším způsobem šíření infekcí, a to nejenom těch vyvolávaných bakteriemi ze skupiny stafylokoků. Na rozdíl od jiných stafylokokových nákaz je stafylokoková otrava z potravin vyvolávána požitím již vytvořeného hotového enterotoxinu ( jako enterotoxin se označuje toxin účinkující na střevo a vyvolávající poruchu některých jeho funkcí ), který je stafylokoky produkován v kontaminované potravině ( tedy v potravině, ve které se pomnožily stafylokoky ), nikoliv tedy mikroorganizmem ( tedy stafylokokem ) samotným. Postiženi bývají v naprosté většině případů zpravidla jinak zcela zdraví jedinci.

Chorobopis

Charakteristickými hlavními manifestními klinickými příznaky onemocnění pacienta některou formou stafylokokové infekce jsou dány lokalizací konkrétního stafylokokového infekčního ložiska v těle postiženého jedince. Tak například stafylokokové abscesy, toxická epidermolýza ( jako epidermolýza se označuje odlučování zevní vrstvy kůže tzv. epidermis provázené tvorbou zpravidla rozsáhlých puchýřů ) a syndrom opařené kůže, což jsou typické novorozenecké infekce pozorované v naprosté většině případů v průběhu prvních 6 týdnů života jedince, se projevují kožními ložisky postižení, z nichž jsou nejobvyklejší pustuly ( jako pustula se označuje dutina vyplněná hnisem ) nebo buly ( tak se označují útvary vzniklé splynutím několika puchýřů dohromady, tedy jedná se o větší dutinu vyplněnou hnisem ). Tato ložiska postižení kůže ( tedy pustuly nebo buly ) bývají převážně lokalizované v axilárních záhybech ( tedy v podpaždí ), v ingvinálních záhybech ( tedy v tříselných krajinách ) nebo v krčních záhybech. Mnohem méně často bývají u dětí v tomto období naopak pozorovány stafylokoky vyvolávané podkožní abscesy, exfoliace ( exfoliace představuje vyhlazení pokožky ), bakteriémie ( tj. proniknutí a přítomnost bakterií v normálně sterilní krvi pacienta ), meningitida ( tj. zánět mozkových obalů ) nebo pneumonie ( tj. zánět plic ).

U kojících matek, u kterých dojde v průběhu jednoho až čtyř týdnů k rozvoji mastitidy ( tj. zánětu prsu ) nebo abscesu prsní žlázy, je třeba zvažovat infikování pacientky stafylokoky rezistentními na běžná antibiotika. Zdrojem této infekce rezistentními stafylokoky bývají pravděpodobně zdravotní sestry, které o kojící pacientku a její dítě pečují, a k přenosu infekce dochází pravděpodobně prostřednictvím dítěte. Podle dlouhodobých pozorování se předpokládá, že mnoho novorozenců získává nákazu stafylokoky na novorozeneckých odděleních nemocnic, a to v celé řadě případů díky zde panujícím nedokonalým aseptickým podmínkám ( tedy nedokonalému hygienickému prostředí ). Pooperační infekce vyvolávané bakteriemi ze skupiny stafylokoků mají různé formy, a sice od abscesu kolem operačního stehu až po rozsáhlé infekce v operační ráně. Vznikají v některých případech i v průběhu několika málo dnů po prodělané operaci, ale v jiných případech také až po uplynutí několika týdnů po provedeném operačním výkonu. Tyto opožděné manifestace infekce bývají pozorovány zejména u nemocných, kteří byli v době prováděné operace léčeni podáváním léků ze skupiny antibiotik.

Pooperační stafylokokovou infekci může komplikovat i rozvoj syndromu tzv. toxického šoku ( syndrom toxického šoku je charakterizovaný vysokou horečkou, zvracením, průjmem, zmateností a kožní vyrážkou a může rychle progredovat v některých případech do stavu těžkého ireverzibilního, tedy nezvratného šoku končícího neodvratně smrtí pacienta ). Na stafylokokovou pneumonii ( tedy na zánět plic vyvolaný stafylokoky – podrobně viz příslušná kapitola ) by mělo být pomýšleno u všech nemocných trpících onemocněním chřipkou, u kterých se navíc vyvine dušnost, cyanóza ( cyanóza je označení pro namodralé zabarvení kůže a sliznic při vyšším obsahu deoxygenovaného hemoglobinu v krvi, které vzniká při nedostatečném okysličování tepenné krve v plicích ), dále horečka, která přetrvává delší dobu nebo která se znovu opakovaně objevuje. Na postižení pacienta onemocněním stafylokokovou pneumonii dále také musíme pomýšlet u těch nemocných, kteří jsou hospitalizováni s chronickou bronchopulmonální chorobou ( tedy s dlouhodobým onemocněním průdušek a plic ) nebo s jiným vysoce rizikovým onemocněním, a u kterých dojde k rozvoji horečky, dále také k tachypnoi ( tedy k zrychlenému dýchání ), ke kašli, k cyanóze ( vysvětlení pojmu viz výše ) a leukocytóze ( tedy ke zmnožení počtu bílých krvinek v krvi pacienta ).

U novorozenců je pro onemocnění stafylokokovou pneumonií příznačná rychlá tvorba abscesů, rychle se vyvíjející pneumatokéla ( jako pneumatokéla se označuje výhřez plic; jakási dutina vyplněná plynem, název je odvozen z řečtiny – řecky pneuma = vzduch, řecky kele = kýla, výhřez ) a často i empyém ( jako empyém se označuje obecně hnisavý proces v jakékoli preformované tělní dutině, nejčastěji se vyskytuje v pleurální dutině, jako komplikace zápalu plic, pleurální dutina je prostor mezi oběma listy pleury = pohrudniční blány, který je za normálních okolností nepatrný, v této dutině je nižší tlak než v okolí a tento podtlak udržuje plíci rozepjatou ). Stafylokoková bakteriémie ( vysvětlení pojmu viz výše ) může vzniknout v souvislosti s kdekoliv v těle pacienta lokalizovanými abscesy nebo v souvislosti se zavedenými nitrožilními katétry nebo s jinými cizími tělesy, které se nachází v těle nemocného. U těžce popálených nemocných bývá stafylokoková bakteriémie velmi častou příčinou jejich smrti. O příznacích a objektivním nálezu stafylokokové bakteriémie je pojednáno podrobně v příslušné kapitole věnované tomuto tématu.

Z objektivních klinických manifestních příznaků zpravidla bývá nejčastěji pozorována přetrvávající horečka, která může souviset s rozvojem šoku. Dále může dojít také k rozvoji bakteriální endokarditidy, a sice zvláště u pacientů závislých na nitrožilním užívání drog ( bakteriální endokarditida je zánět vnitřního povrchu srdce neboli endokardu, který je způsobený mikroorganismy a postihuje zejména srdeční chlopně ) – podrobně o endokarditidě viz příslušná kapitola. V souvislosti se zavedenými nitrožilními katétry nebo s jinými cizími tělesy nacházejícími se v těle pacienta bývá v nemocnicích stále častěji zjišťován jako příčina bakteriémií Staphylococcus epidermidis, eventuálně jiné koaguláza negativní stafylokoky ( podle produkce koagulázy, enzymu, který mění fibrinogen na fibrin, se rod stafylokoků rozlišuje na dvě velké skupiny, a sice koaguláza-pozitivní a koaguláza-negativní stafylokoky ). Staphylococcus epidermidis i další koaguláza negativní stafylokoky se podílí nezanedbatelně mezi oslabenými nemocnými ( tedy nemocnými se sníženou obranyschopností ) na jejich morbiditě ( tedy na nemocnosti a zvláště na prodloužení nezbytné délky pobytu pacientů v nemocnici ) i na jejich mortalitě ( tedy na zvýšení úmrtnosti těchto pacientů ).

Mezi další onemocnění, která mohou vyvolat bakterie ze skupiny stafylokoků, patří stafylokoková osteomyelitida ( jako osteomyelitida se označuje vážný infekční zánět uvnitř kosti, způsobený bakteriemi ). Akutní hematogenní osteomyelitida ( jedná se o infekční zánět kostní dřeně, který vzniká z vnitřních příčin, tzv. endogenní, primární osteomyelitida, a sice rozsevem z primárního infekčního ložiska krevní cestou ) se vyskytuje převážně u dětí. Akutní hematogenní osteomyelitida je doprovázena následujícími manifestními klinickými příznaky: horečkou, zimnicí a bolestí nad postiženou kostí. V dalším pozdějším období se u pacientů postižených akutní hematogenní osteomyelitidou objevuje zarudnutí a otok v oblasti nad postiženou kostí. Periartikulární infekce ( tedy infekční zánět nacházející se v nejbližším okolí kloubů ) může vést v celé řadě případů často k vytvoření výpotku v kloubu ( tedy k nahromadění tekutiny v prostoru ohraničeném kloubním pouzdrem ), takže bývá spíše mylně vysloveno podezření na septickou artritidu ( tedy na zánět kloubu vyvolaný infekčními mikroorganizmy ) než na osteomyelitidu.

Podezření na postižení pacienta onemocněním stafylokokovou enterokolitidou ( jako enterokolitida se označuje zánět tenkého a tlustého střeva, který je obvykle infekčního původu ) vzniká u hospitalizovaných nemocných, u nichž se projeví následující manifestní klinické příznaky jako jsou horečnatý stav, ileus ( tedy neprůchodnost střev ) distenze břicha ( tedy vzedmutí břicha způsobené nahromaděním plynu ve střevech ), hypotenze ( tedy nízký krevní tlak ) nebo průjmovité stolice. Tyto uvedené klinické příznaky nasvědčují na onemocnění pacienta stafylokokovou enterokolitidou obzvláště v takových případech, jestliže nemocný prodělal v nedávném období chirurgický břišní výkon nebo jestliže byl v nedávné době pacient léčen antibiotiky například v rámci předoperační přípravy před chirurgickým břišním výkonem nebo dostával širokospektrá antibiotika při léčení nějakého infekčního onemocnění.

Musí být ovšem nejprve vyloučena možnost postižení nemocného nejčastějším typem kolitidy ( tedy zánětem tlustého střeva ) způsobené toxiny produkované bakterií Clostridium difficile, která vzniká v souvislosti s podáváním antibiotik. Ze stafylokokové etiologie ( tedy faktu, že onemocnění je vyvoláno bakteriemi ze skupiny stafylokoků ) by měla být podezírána každá ileitida ( tedy zánět ilea – název je odvozen z latinského ileum, což znamená kyčelník, jedná se o konečnou část tenkého střeva ) a každá kolitida ( tedy zánět tlustého střeva ).

Rozpoznání / vyšetření

Ke stanovení správné diagnózy postižení pacienta některou z infekcí vyvolaných bakteriemi ze skupiny stafylokoků vede především výsledek pečlivého fyzikálního vyšetření nemocného lékařem, které zpravidla odhalí výše uvedené typické manifestní klinické příznaky stafylokokových infekcí. K potvrzení správnosti diagnózy je ovšem v naprosté většině případů nezbytné provést níže v této kapitole uvedené laboratorní testy a další vyšetření. V případě postižení pacienta stafylokokovými abscesy prokáže mikroskopické vyšetření hnisu přítomnost polymorfonukleárních leukocytů ( jako polymorfonukleární leukocyty se označují tzv. neutrofilní granulocyty, které představují 60-70% cirkulujících leukocytů tedy všech bílých krvinek ) a stafylokoků ( tedy samotných bakterií ), které mohou být umístěny také i uvnitř bílých krvinek.

Při postižení pacienta stafylokokovou pneumonií ( tj. zápalem plic ) zase mikroskopické vyšetření sputa ( sputum, jinak lidově řečeno chrchel, je výměšek dýchacího ústrojí a vykašlaná hmota, charakterizovaná jako zmnožený sekret dýchacích cest ) zpravidla odhalí záplavu velkých gram – pozitivních koků ( Gramovo barvení je naprosto nejzákladnější metodou barvení v bakteriologii, tuto techniku vyvinul roku 1884 dánský vědec Hans Christian Gram; jedná se o jednoduchou metodu barvení o několika krocích, která ve svém výsledku rozlišuje bakterie na dvě velké skupiny, a sice na bakterie Gram pozitivní (G+) a Gram negativní (G-), přitom se tyto dvě skupiny bakterií odlišují v uspořádání buněčné stěny ), lokalizovaných uvnitř neutrofilů ( tedy uvnitř určitého typu bílých krvinek ).

Pro diagnózu postižení pacienta stafylokokovou bakteriémií nebo endokarditidou svědčí nález pozitivních hemokultur ( tedy mikrobiologové v testech prokáží přítomnost bakterií v odebraném vzorku krve od pacienta, a tím prokáží u nemocného přítomnost bakterií v krvi, která je jinak normálně sterilní, tj. bez přítomnosti jakýchkoliv bakterií ). Při postižení nemocného onemocněním stafylokokovou osteomyelitidou zjišťujeme v laboratorních výsledcích z odebraného vzorku krve od pacienta zpravidla leukocytózu nad 15 tisíc ( tedy zvýšený počet bílých krvinek v krvi pacienta ), velmi často jsou pozitivní hemokultivace ( vysvětlení viz výše – pozitivní hemokultury ). Při rentgenologickém vyšetření nemusí být chorobné změny na postižených kostech u nemocného v prvních 10 až 14 dnech nemoci vůbec pozorovatelné. Kostní defekty a periostální reakce ( tedy změny na okostici, tj. serózní bláně pokrývající zvnějšku kost ) se zjišťují u postiženého pacienta obvykle ještě v pozdějším období nemoci.

Poněkud dříve může chorobné změny na kostech postižených osteomyelitidou prokázat vyšetření takového pacienta pomocí metody scintigrafie kostí ( scintigrafie kostí je radionuklidové vyšetření kostí, které v postižených kostech zobrazí ložiska zvýšené metabolické aktivity, což mohou být místa, kde se nachází buďto zlomeniny nebo zánět, nádory či metastázy ). Ačkoliv se vývoj rentgenologických i scintigrafických nálezů u pacienta postiženého onemocněním osteomyelitidou opožďuje, přesto obě tyto vyšetřovací metody hrají významnou roli v diferenciální diagnostice. A konečně pro postižení pacienta stafylokokovou enterokolitidou nasvědčuje přítomnost leukocytů ( tj. bílých krvinek ) a shluků stafylokoků prokázaná při mikroskopickém vyšetření v odebraném vzorku stolice nemocného.

Nejdůležitější u stafylokokových infekcí, stejně tak jako i u všech jiných infekčních onemocnění, je předcházení jejich vzniku. Naprosto nezbytnou součástí preventivních postupů zabraňujících propuknutí stafylokokových infekcí jsou tzv. aseptická opatření ( jako jsou například pečlivé mytí rukou zdravotnického perzonálu před a po vyšetření každého nemocného, sterilizace všech pomůcek používaných při ošetření pacientů ). Dále musí být nezbytné, aby všichni infekční pacienti byli izolováni od vnímavých nemocných. Rovněž žádný jedinec patřící k ošetřujícímu zdravotnickému perzonálu, jestliže trpí akutním infekčním stafylokokovým onemocněním, i když třeba jenom lokálním ( například vřídky ), nikdy nesmí přijít do kontaktu ani s nemocnými, ani s nástroji používanými k léčení pacientů, a to až do té doby, než bude sám uzdraven. Tzv. asymptomatičtí nazální nosiči stafylokokové infekce ( tedy jedinci, u nichž lze po výtěru z dutiny nosní prokázat zde přítomné bakterie ze skupiny stafylokoků, ačkoliv u postiženého nevyvolávají žádné příznaky infekčního onemocnění ) nemusejí být vyloučeni ze styku s nemocnými. Vyloučeni ze styku s nemocnými musejí být pouze v takovém případě, jestliže by u nich byla prokázána přítomnost obzvláště nebezpečného bakteriálního stafylokokového kmene a jestliže bylo vysloveno podezření, že dotyčný asymptomatický nosič je zdrojem epidemie infekčního onemocnění.

Vlastní léčení pacientů trpících některou z forem stafylokokových infekčních onemocnění spočívá obecně ve drenáži abscesů ( tedy vypuštění nahromaděného hnisu ), v antibakteriální terapii – tedy v celkovém nasazení léků ze skupiny antibiotik ( u těžce nemocných pacientů je nutné v některých případech i podání antibiotik parenterálně – tedy injekčně nitrožilně nebo injekčně nitrosvalově ) a konečně jsou nutná i obecně podpůrná opatření ( jako jsou podpora životních funkcí, výživa, podpora obranyschopnosti organizmu a podobně ). Odběr vzorků infekcí postižených tkání k mikrobiologickému vyšetření za pomoci kultivace ( tedy vypěstování eventuálně přítomných bakterií v odebraném vzorku na kultivačních speciálních půdách ) musí být vždy zajištěn ještě před zahájením antibakteriální terapie a dále také před každou změnou použité antibakteriální terapie. V nemocnici se vyskytující a také i většina stafylokoků vyskytujících se v běžném mimonemocničním prostředí jsou obvykle rezistentní na účinek některých antibiotik, jako jsou například G penicilin, ampicilin a v některých případech jsou odolné i na léčivý účinek pseudomonádových penicilinů.

Tato uvedená antibiotika by proto neměla být pacientům trpícím některým ze stafylokokových infekčních onemocnění běžně podávána. Je možno je použít pouze v takovém případě, jestliže byla předem ověřena citlivost na tato antibiotika konkrétního bakteriálního stafylokokového kmene izolovaného od postiženého jedince. Většina bakteriálních stafylokokových kmenů bývá citlivá na následující typy antibiotik, jako jsou penicilináza – rezistentní peniciliny ( kam patří například methicilin, oxacilin, nafcilin, cloxacilin, dicloxacilin ), dále cefalosporiny ( kam patří například cefalotin, cefazolin, cefalexin, cefradin, cefamandol, cefoxitin a nebo celá skupina cefalosporinů 3. generace ), a také gentamicin, vankomycin, linkomycin a klindamycin. Lékem první volby k zahájení léčení pacientů postižených stafylokokovou infekcí bývá obvykle některý z uvedených penicilinů, ačkoliv účinnost cefalosporinů a vankomycinu je stejná. Hodně bakteriálních stafylokokových kmenů je také citlivých na podání takových antibiotik, jako jsou například erytromycin, tetracykliny, aminoglykosidy, bacitracin a chloramfenikol. Ovšem antibiotika chloramfenikol a bacitracin jsou podávány jenom velmi zřídka, a sice vzhledem k jejich závažným vedlejším nežádoucím účinkům a existující výhodné možnosti bezpečnější alternativní antibiotické léčby.

Volba příslušného konkrétního antibiotika použitého k léčení pacienta trpícího některým typem stafylokokového infekčního onemocnění a také určení adekvátní dávky tohoto antibiotika závisí vždy na lokalizaci infekce v těle pacienta, dále na stupni závažnosti onemocnění a konečně na určení citlivosti vyvolávajícího mikroorganizmu na jednotlivá antibiotika. V zemích s vyspělou civilizací, obzvláště potom v zařízeních terciární péče ( jako terciární péče se označuje péče poskytovaná ve vysoce specializovaných zdravotnických zařízeních jako jsou například pracoviště kardio- či neurochirurgie, a sice vysoce specializovanými zdravotnickými pracovníky, je často poskytována zejména v zařízeních uskutečňujících postgraduální či pregraduální odbornou výuku, jako jsou například fakultní nemocnice ) a ve velkých městských nemocnicích, je pozorována vzrůstající incidence ( incidence je statistický ukazatel v epidemiologii, udává podíl počtu nově hlášených nemocných jedinců za dané časové období – tedy nových případů – a počtu všech jedinců ve sledované populaci ) nozokomiálních nákaz ( nozokomiální nákaza neboli jinak nemocniční nákaza, název je odvozen z řečtiny – řecky nosokomeion = nemocnice, nosos = choroba, komeo = starat se, je přenosné infekční onemocnění vnějšího nebo vnitřního původu, které vzniklo v souvislosti s pobytem osob ve zdravotnickém zařízení, za nemocniční nákazu je považována i nákaza, která se s ohledem na svoji inkubační dobu projeví až po propuštění pacienta ze zdravotnického zařízení nebo po jeho přeložení do jiného zdravotnického zařízení ). Jedná se především o nozokomiální infekce vyvolávané methicilin – rezistentními stafylokokovými bakteriálními kmeny – konkrétně bakterií Staphylococcus aureus ( označuje se zkratkou MRSA ).

V převážné většině případů jsou tyto mikroorganizmy izolovány od narkomanů, kteří si aplikují nitrožilně drogy, nebo ovšem také i od pacientů léčených na jednotkách intenzivní péče. V současnosti ale stále častěji pozorujeme také vzrůstající počet rezistentních bakteriálních kmenů získaných nemocnými mimo nemocniční prostředí. Bakteriální kmeny Staphylococcus aureus, které jsou rezistentní na antibiotikum methicilin, jsou v naprosté většině případů rovněž obvykle rezistentní i další antibiotika, jako jsou například nafcilin, oxacilin, cloxacilin a všechna antibiotika patřící do skupiny cefalosporinů. Dokonce i v takových případech, jestliže je mikrobiologickou laboratoří hlášena dobrá citlivost tohoto stafylokoka prokázaného u pacienta na antibiotika ze skupiny cefalosporinů ( zpravidla to ovšem bývá falešně pozitivní výsledek vyvolaný technickými důvody ), nejsou cefalosporiny příliš spolehlivé při léčení pacientů trpících stafylokokovou infekcí vyvolanou bakterií Staphylococcus aureus. Navíc bývá běžně zjišťována rezistence bakterie Staphylococcus aureus také na antibiotika ze skupiny aminoglykosidů a makrolidů ( jako jsou erytromycin, klindamycin, linkomycin ).

Při léčení pacienta může být proti některým rezistentním bakteriálním kmenům Staphylococcus aureus ( tj. MRSA ) účinné nasazení antibiotika imipenem – cilastatinu nebo některého antibiotika ze skupiny chinolonů, ale prvním lékem při volbě typu léčby je nejvhodněji antibiotikum vankomycin podávaný injekčně nitrožilní cestou. Běžně podávaná dávka tohoto antibiotika pro dospělé pacienty v případě, jestliže mají normální fungující ledviny, bývá 500 miligramů vankomycinu podávaných nitrožilně každých 6 hodin nebo 1 000 miligramů podávaných každých 12 hodin rovněž nitrožilně ve formě infuze, která musí být ovšem vždy aplikována do žíly nemocného pomalu nejméně po dobu jedné hodiny. V případě, že má ovšem pacient sníženou funkci ledvin, musejí být nitrožilně podávané dávky antibiotika vankomycinu upraveny ( tedy patřičně sníženy ).

Celková doba léčení pacienta podáváním antibiotika závisí na lokalizaci stafylokokové infekce v těle nemocného a také na léčebné odpovědi. V naprosté většině případů trvá léčení pacienta trpícího některou formou stafylokokové infekce celkovým podáváním antibiotik zpravidla 2 až 4 týdny. Jako alternativní léčbu infekcí vyvolaných rezistentními bakteriálními kmeny Staphylococcus aureus ( tedy infekce vyvolané tzv. MRSA ) je možné u dospělých pacientů použít lék ze skupiny chemoterapeutik, a sice konkrétně lék sulfametoxazol / trimetoprim podávaný v dávkách od 50 mg sulfametoxazolu / 10 mg trimetoprimu do 75 mg sulfametoxazolu / 15 mg trimetoprimu na jeden kilogram tělesné váhy pacienta a jeden den rozděleno do dvou nebo tří dávek ( tedy 1 dávka vždy po 8 nebo 12 hodinách ) po dobu 2 až 4 týdnů. Také antibiotika rifampicin a aminoglykosidy mohou být vhodným doplněním léčby těchto závažných infekcí, a to obzvláště v takových případech, jestliže jsou stafylokokové infekce spojeny s přítomností cizích těles v organizmu nemocného nebo s postižením serózních dutin ( jako serózní dutina se označuje dutina v lidském těle, která je vystlána serózní výstelkou – ta vystýlá dutiny a pokrývá v nich ležící orgány, patří sem například dutiny břišní, plicní srdeční a podobně ). Pro úspěšné léčení pacienta trpícího onemocněním stafylokokovou enterokolitidou je vhodné použití antibiotika, které se po jeho podání pokud možno nevstřebává vůbec a nebo jenom v omezeném množství ze zažívacího traktu pacienta ( takovým antibiotikem je například vankomycin, který ale musí být podávaný ústy nikoliv nitrožilně, a to v dávce 250 až 500 miligramů každých 6 hodin do ústupu klinických příznaků ).

K případnému vyléčení bezpříznakových přenašečů rezistentních bakteriálních kmenů Staphylococcus aureus ( tedy tzv. MRSA nosičů ) je doporučováno podávání antibiotik cloxacilinu, dicloxacilinu, ciprofloxacinu nebo mupirocinu a nebo také chemoterapeutika sulfametoxazolu / trimetoprimu.

Leave a Reply